Rozšířené vyhledávání ve Sbírce

Pokud trestní zákon České republiky účinný v době rozhodování soudu o uznání cizozemského rozhodnutí neznal takový druh ochranného opatření spojeného s omezením osobní svobody, jaký byl pachateli uložen cizozemským soudem, je nutno podle § 451 odst. 3 tr. ř. per analogiam rozhodnout o přeměně tohoto opatření na ústavní ochranné léčení podle § 72 tr. zák. nebo zabezpečovací detenci podle § 72a tr. zák. Na zabezpečovací detenci je možno opatření uložené cizozemským soudem přeměnit jen za splnění podmínek ustanovení § 72a tr. zák.*) *) Poznámka redakce : Nyní jde o ochranná opatření podle § 99 a § 100 tr. zákoníku, přičemž v případě zabezpečovací detence s účinností od 1. 12. 2011 (novela tr. zákoníku č. 330/2011 Sb.) se již nevyžaduje, aby čin za okolností uvedených v ustanovení § 100 odst. 1 tr. zákoníku musel naplňovat podle českého trestního práva znaky zvlášť závažného zločinu.

Úmluva o předávání odsouzených osob (uveřejněná pod č. 553/1992 Sb.) a její Dodatkový protokol (uveřejněný pod č. 26/2003 Sb. m. s.) umožňují předání odsouzeného k výkonu trestu odnětí svobody uloženého cizozemským soudem i bez souhlasu odsouzeného (např. byl-li mu uložen trest vyhoštění – viz čl. 3 odst. 1, 2 Dodatkového protokolu). V takovém případě soud rozhodující o uznání cizozemského rozsudku na území České republiky musí mít k dispozici stanovisko odsouzeného k tomuto postupu, tj. k předání k výkonu trestu odnětí svobody do České republiky, a vzít jeho obsah v úvahu při svém rozhodování o uznání cizozemského rozsudku. Jestliže odsouzený nesouhlasí se svým předáním k výkonu trestu odnětí svobody do České republiky a soud přesto rozhodne o uznání cizozemského rozsudku s ohledem na ustanovení čl. 3 odst. 1, 2 Dodatkového protokolu k Úmluvě o předávání odsouzených osob, pak musí ve výroku svého rozsudku též popsat skutek, jehož se uznání týká, a to s ohledem na uplatnění zásady speciality ve smyslu čl. 3 odst. 4 tohoto Dodatkového protokolu.

I. Shledá-li příslušný krajský soud, že jsou splněny právní podmínky pro výkon trestu odnětí svobody uloženého cizozemským rozhodnutím, uzná toto rozhodnutí na území České republiky (§ 451 tr. ř.). Současně dalším výrokem rozhodne, že se ve výkonu trestu bude pokračovat podle § 451 odst. 3 tr. ř., jestliže druh trestu odnětí svobody uloženého uznaným cizozemským rozhodnutím a délka jeho trvání jsou slučitelné s právním řádem České republiky, nebo dalším výrokem trest uložený uznaným cizozemským rozhodnutím podle § 451 odst. 1 tr. ř. přemění na trest, který by mohl uložit, jestliže by v řízení o spáchaném trestném činu sám rozhodoval, pokud druh trestu odnětí svobody uloženého uznaným cizozemským rozhodnutím a délka jeho trvání nejsou slučitelné s právním řádem České republiky, nebo jestliže soud uzná cizozemské rozhodnutí jen pro některý z více trestných činů, kterých se cizozemské rozhodnutí týká. Přeměna trestu podle § 451 odst. 1 tr. ř. záleží v tom, že soud přizpůsobí trest uložený cizozemským rozsudkem tak, aby odpovídal právnímu řádu České republiky, to znamená, že trest odnětí svobody stanoví na nejvyšší hranici délky trestu, kterou trestní zákon České republiky pro daný trestný čin připouští, přihlížeje přitom k příslušným ustanovením jak jeho zvláštní části, tak i části obecné (např. v případě postupu podle Úmluvy o předávání odsouzených osob uveřejněné pod č. 553/1992 Sb. jde o použití čl. 10 odst. 2). Důvodem přeměny trestu nemůže být sama o sobě skutečnost, že je pro výkon trestu odnětí svobody v České republice nutné zařadit odsouzeného do určitého typu věznice. Uvedený postup podle § 451 odst. 1 tr. ř. nebo podle § 451 odst. 3 tr. ř. se použije nejen na případy uznávání podle citované úmluvy, v níž je pokračování stanoveno jako alternativa, ale i na případy uznávání podle mezinárodní smlouvy, která stanoví pokračování s eventuálním přizpůsobením jako pravidlo či která předpokládá, že vykonávající stát sám uloží trest odnětí svobody, stejně jako na případy uskutečňování právního styku bez smlouvy jen na podkladě vzájemnosti. Uznání cizozemského rozhodnutí na území České republiky s přeměnou trestu odnětí svobody, který jím byl uložen (§ 451 odst. 1 tr. ř.), je však možné ve věcech, ve kterých se tato forma mezinárodní spolupráce uskutečňuje na základě mezinárodní smlouvy, jen jestliže příslušná mezinárodní smlouva takovou změnu trestu uloženého odsuzujícím státem připouští. Není-li tomu tak, je vyloučeno uznání cizozemského rozsudku, ve kterém byl uložen trest odnětí svobody, jehož druh a délka trvání nejsou slučitelné s právním řádem České republiky. Uznání cizozemského rozsudku s pokračováním ve výkonu trestu odnětí svobody je však možné i v případech, kdy je cizozemským rozsudkem uložen trest ve vyšší výměře, než jakou připouští zákon České republiky, jestliže tak stanoví mezinárodní smlouva (§ 451 odst. 2 tr. ř.). 

II. Krajský soud rozhoduje o uznání cizozemského rozhodnutí podle § 451 tr. ř. v senátu složeném z předsedy senátu a dvou soudců (§ 31 odst. 2 písm. b/ zák. č. 6/2002 Sb.). 

III. V rámci řízení o uznávání a výkonu cizozemských rozhodnutí, jimiž byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, musí být rozhodnuto o zařazení odsouzeného do typu věznice, ve kterém bude trest vykonávat. Tímto zařazením však nesmí být zhoršeno trestně právní postavení odsouzené osoby. Před rozhodnutím proto musí být opatřeny potřebné podklady, zejména popis způsobu výkonu trestu v odsuzujícím státě (již vykonávaného nebo připadajícího v úvahu, pokud by tam byl vykonáván) včetně rozsahu omezení odsouzeného. 

IV. Výrok o zařazení odsouzeného do typu věznice pro výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody je součástí rozhodnutí o výkonu uznaného cizozemského rozhodnutí podle § 455 odst. 2 tr. ř., nikoli rozhodnutí o uznání cizozemského rozhodnutí podle § 451 tr. ř., a to jak v případě pokračování ve výkonu trestu odnětí svobody, tak i v případě přeměny trestu odnětí svobody.

Při rozhodování o přeřazení odsouzeného do věznice s mírnějším režimem (§ 39b odst. 2 tr. zák.) v případech, kdy je na odsouzeném vykonáván trest odnětí svobody uložený cizozemským soudem a kdy část tohoto trestu vykonal v cizině, musí soud České republiky přihlížet nejen k chování odsouzeného a způsobu, jakým plnil své povinnosti ve výkonu trestu v České republice, ale i k jeho chování a způsobu plnění povinností ve výkonu trestu v cizině. Část výkonu trestu odnětí svobody v cizině je nutno zohlednit i při případném posuzování doplňujících podmínek uvedených v § 39b odst. 6 tr. zák., za nichž lze rozhodnout o přeřazení odsouzeného do věznice s mírnějším režimem, pokud je rozhodováno na návrh odsouzeného, a započítat ji do lhůt stanovených v tomto ustanovení.

Trestem se pro účely Úmluvy o předávání odsouzených osob (uveřejněné pod č. 553/1992 Sb.) rozumí každé potrestání nebo opatření, které zahrnuje zbavení osobní svobody nařízené na omezenou nebo neomezenou dobu za trestný čin soudem. V tomto smyslu lze za trest pokládat i ochranné opatření, jehož obsahem je zbavení svobody dotčené osoby. Proto i ústavní ochranné léčení je opatřením, které je možno považovat za trest podle čl. 1 písm. a) citované Úmluvy (č. 58/2000 Sb. rozh. tr.). 

Požadavek oboustranné trestnosti činu ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. e) této Úmluvy je naplněn i v případech, kdy podle trestního zákona České republiky není čin, za který bylo cizozemským soudem uloženo ochranné léčení, pokládán za trestný čin (§ 3 odst. 1 tr. zák.), nýbrž za čin jinak trestný z důvodu nepříčetnosti pachatele.